Santa Claus is leaving the town

Nový rok se z pravidla váže se spoustou předsevzetí, žejo. Já si tento rok nedala ani jedno, jednoduše proto, že jsou ve světě prokrastinátorů stejně úplně na houby. Ale místo toho jsem si v duchu už pětmilionkrát nafackovala, že vás tu nechávám od hodů v totálním vakuu. A tak jdu to vakuum roztrhnout (co se s ním dělá nevím, 4 byla vždycky krásná známka z fyziky) a dohnat svý ostudný mezery. Než se vrhnem na novej rok v Londýně, musíme si ještě popovídat, co zajímavýho i totálně nezajímavýho se ještě v roce 2016 v mým zahraničním životě semlelo.

Výdělečně činná

Jednou z prvních změn, který ještě v listopadu nastaly, byl můj vstup mezi pracující anglický lid. Ze dvou firem, ve kterých jsem byla na pohovoru, jsem si vybrala tu, která má spoustu směn na Wembley Stadionu, což pro mne znamená cestu 2 minuty do práce, 2 minuty z práce. No ne že bych i tak nepřišla první den pozdě, žejo. I když to zas tak úplně nebyla moje vina. Když si totiž vemete, že ten stadion má dokola asi trilion metrů a vy tak trochu netrefíte světovou stranu a jste přímo na tý opačný, asi těžko se pak během 5 minut dostanete na tu druhou, žejo ( běžela jsem, fakt, hnus, už nikdy..).

A taky mi jednou z druhého místa, který pro mne kromě Wembley Stadionu bylo nejblíž zapomněli poprvý zavolat taxíka. Ale díky tomu jsem tam zůstala čekat s naprosto fajn lidma, kteří mě obdarovali ukradenou flaškou červenýho, čepicí z našeho dresscodu a olejíčkem na pleť (ale prý se to nikde nesmí říkat).

Jinak jako kromě servírky jsem byla i šatnářka a tam mě jako chválili! A aj bych se vytahovala víc, ale, no, namyšlenost si schovám zas na jindy.

Vědomostní okénko: Pracuji pro Brightsparks, což je firma, kterou ani houby neumím vysvělit po česky, takže prostě zajištuje personál na různé firemní akce, předávání cen, konference a blablabla. Mám svůj profil na internetu a podle rozvrhu, kde jsou vypsány všechny akce, si vybírám kdy chci pracovat, na jaké pozici chci pracovat (číšník, číšník s vínem, šatnářka, barista a další) a to nejlepší na tom je, že nemám žádný povinný rozpis např. kolik toho musím za měsíc odpracovat. Jsem, dá se říct, pánem svýho času. Pracuji za minimálku, která ale v Británii činí 7.20 liber (a to si spočti). Temnou stránkou celý práce je náplast na krku, která mi má skrýt tetování a nehty bez gelu.

Aerial hoop

Druhou změnou v mým týdenním programu je Aerial hoop. Je to vlastně Pole dance, jen o mnoho lehčí a místo tyče mám zavěšený hoola hoop. Tohle je vlastně v tenhle moment nezajímavý fakt, ale v budoucnu se možná stane zajímavějším, proto by tady pro pořádek měl být uveden.

Třetí a asi poslední velkou změnou jsou moje narozeniny. Škola neškola, jednou to vyšlo na úterý, tak prostě pařba bude v úterý. Nutno zmínit takový ty klasický cindy pindy, jakože starší si vůbec nepřipadám a je to divný, v týhle době jsem si představovala jak budu vyspělá a já jsem furt to malý hloupý střevo, taky bych už měla mít rozum, ale, no, ten čeká až za dvěma rožky a takový. Já bych místo toho radši napsala, že jsem úspěšně přežila teen pregnancy, nejsem dospělá, ale už umím vařit a péct, prát a většinou po praní najít obě dvě ponožky.

No. Takže. Odpoledne jsme se s Barčou vypravili na nákupy, protože já prostě POTŘEBUJU OBROVSKÝ HELIOVÝ ČÍSLA a taky nějaký ty serepetičky okolo (včetně alkoholu). Nejhorší věc, která může dvě holky potkat, je naprosto dokonalej obchod s pytlovinkama. Protože pak to dopadne následovně: jdeš do obchodu koupit dvojku a nulu, dobrý oni ti to nafouknou a půjdeš. JENŽE. Takových nafukovacích věcí tam mají víc a protože Barči vůbec není 19 a mě vůbec nejebe na palicu, musíme si nechat nafouknout i obrovskýho My Little Pony růžovýho poníčka, protože je to nejvíc cute věc na světě a mě vůbec není dneska dvacet. A protože jim to nafukování trvá celou věčnost, přece nebudem stát na místě a tak si projdem ještě třikrát celý obchod, protože je děsivě levnej a tak nakonec každá skončíme s odpočítávací tabulkou Vánoc (adventní kalendář s čokoládkama jsem nesehnala a byla to a ještě dlouho bude jedna z mých největších životních tragédií) a dalšíma blbostma, které jsem radši do dnes už zapomněla.

Pak jsme se ještě zastavili na jídlo, který jako vždycky, když vybírám podle náhody, nebylo VŮBEC pálivé a VŮBEC nedělalo problém ho sníst (jedna z věcí, s kterou se asi nikdy nezžiju - Briti maj všeobecně rádi všechno pálivější).

20 minutová cesta s obrovským heliovým poníkem byla doplněna o sladký úsměvy a pochvaly kolemjdoucích. Nutno podotknout, že si podle mě málokdo všiml odznáčku Birthday girl na mý hrudi a snad kromě jedný skupinky která mi přála k narozeninám si zbytek myslel, že jdeme na oslavu 5 letý holčičky. Já bych si to taky myslela.

Oslava bomba. Dva dorty (jeden od spolubydlích, druhý speciálně upečený od Barunky <3), jeden méďa pana Beana <3 a pokračování Než jsem tě poznala v angličtině (moje první anglická knížku, juhuhuhuu! btw. tady bych - i když si to asi stejně nidy nepřeloží - chtěla na chvilku zaobdivovat Saru, které člověk jeden týden říká, že si musí Než jsem tě poznala přečíst, že tady tu knížku má, ale furt se k tomu nedostal a ona mu za pár dní na narozky koupí druhý díl. Takhle vynalézavá bych občas potřebovala být taky!) a hlavně úžasná atmosféra. Kuchyň byla na druhý den v luxus stavu, ale to se není čemu divit, žejo.

Winter Wonderland

Každoročně se od konce listopadu do ledna v Hyde parku uhnízdí Winter Wonderland - vooobrovská kolotočárna plná jídla, svařáku, plyšáků a nechutně děsivě vypadajících kolotočů. Ono to není ani ničím neobvyklý, až na to že je to tisíckrát větší a zalidněnější než doma. Jo a taky drahý. Ale tak, co by mohl člověk v hlavním městě UK čekat.

Jednu neděli jsme se Sárou týhle akcičce obětovali, ale nejprve jsme se vypravili na Oxford Street, kde jakože půjdem jen do H&M pro košilu, kterou potřebuju do práce a pak možná na naše nejvíc nejoblíbenější nudle a rovnou do WW. Samozřejmě u košile to neskončilo, koupili jsme si společný Babe Squad triko a navštívili ještě další tři obchody, z nichž jsem si já odnesla černý rolák a Sara rovnou novou džísku. A protože jsme byli už skoro na druhý straně Oxford Street (a že projít to a nezavraždit všechny lidi v cestě je docela fuška), tak že už se stavíme na ty naše mňam mňam nudle. Hovno. Z nějakýho nám nepochopitelnýho důvodu tam místo bufáče stála vooobrovská dřevěná hradba a my můžem jen doufat, že to znamená přestavbu a ne zkrachování. Tak jsme si dali pizzu, no.

K WW vám asi nemám moc co říct, spíš se podívejte na fotečky a udělejte si představu sami. 4 půlky jahod v čokoládě na špejli - 5 liber, nudle 5 liber, svařák 5 liber a plyšovej lední méda za 12 (já se fakt vomluvuju mami, ale plyšákům se prostě odolat nedá).

Christmas time

Santa claus a lední medvědi. To je to hlavní, co si z Christmas time pamatuju. V galerii pár fotek na nahození atmosféry a tady se pochlubím že jsem viděla svýho prvního soba! Živýho ňuňatýho soba! ( naše univerzita hold ví jak udělat boží vánoční stánkový prodej)

Pohádka o ruplých nervech

Celý prosinec byl pro mě jen škola - práce, práce - škola, protože nějak si na ty vánoční dárky člověk vydělat musí. Ovšem i když mi všechno splynulo do jedný velký mlhy, některý věci se prostě zapomenout nedají.

Je 19. listopadu. Objednávám první swegway bráškům k Vánocím, protože kdybych je objednala zaráz, zablokovalo by mi to týdenní limit na kartě a to si tak trošku nemůžu dovolit. Doručovací doba je psána na 3-5 dní.

Je 26.listopadu. Objednávám druhý swegway. První nepřišel, ale vzhledem k hodnocení a počtu faktur, který jsem zatím k prvnímu dostala, jsme s mámou přesvědčený, že to není podvod a kupujeme i druhý.

Úterý 29. listopadu. Pořád nikde nic. Ani první, ani druhý. Volám na linku. Na šestý pokus mě spojují. Ano, ano, omlouváme se, čekáme na modrý, nemáme ho na skladě, až bude, tak vám pošleme oba zaráz.

Je pátek 2. prosince. Domů letím 16týho. Swegwaye nikde. Ok, nedá se nic dělat, trošku se mi stahuje žaludek, trošku začínám hysterčit a brečet že nám visí 16 tisíc úplně v háji a že poseru svým bratrům Vánoce a jdu volat na informační linku. Na čtvrtý pokus se spojuji s operátorkou. Diktuji čísla objednávek a slečna mi říká: Ano, ano, omlouváme se, čekali jsme na ten modrý, v pondělí posíláme oba a v úterý je máte doma. Padá mi kámen ze srdce a jdu s klidem do práce.

Úterý 6. prosince. Swegwaye nikde. Znovu brečím a znovu hysterčím, je ze mě hromádka neštěstí, už mě nic netěší, nevěřím že swegwaye někdy v životě uvidím. Volám na linku. Omlouváme se, objednávka bude odeslána ve čtvrtek a v pátek dojde. Ano děkuji vám, nashledanou.

A pak mi to dochází. TEREZO TAK TY SI ASI ÚPLNĚ BLBÁ, PROČ SI NA NI JAKO NEZAČALA KŘIČET?! VŽDYT TO TI ŘEKLA I V PÁTEK, PROBOHA ŽIVÝHO, ZÍTRA TAM ZAVOLÁŠ A SJEDNÁŠ SI POŘÁDEK.

Středa 7. prosince ráno. Volám ráno na operátora. Ano, my vám to chtěli poslat, ale pošta má problém s vašim postcodem, nemůžete si to poslat někam jinam? Ne, bohužel nemůžu, nevím žádnou jinou adresu. Dobře, tak já se to pokusím vyřešit a zavoláme vám zpátky. Dobře, děkuju.

Středa 7. prosince poledne. Už tři hodiny se nikdo neozývá. Mezitím jsem si zjistila 2 adresy ochotných známých, který si to klidně nechají doručit. Volám znova. Dobrý den, už tři hodiny se mi neozýváte, jestli je problém, tak já nakonec mám jinou adresu, pokud to chcete změnit. Nene, my to tady pořešíme, já se vám ozvu. Dobře, zavoláte mi ještě dnes? Ano, určitě zavoláme.

Středa 7. prosince 6 hodin večer. Nikdo nezavolal. Linka vypnutá. Už mi praskla nejmíň polovina nervů, druhá se ještě snaží držet.

Čtvrtek 8. prosince ráno. Ano, ano pamatuji si vás, vím že to potřebujete mít co nejrychleji, objednávka bude co nejdřív odeslána, ano?

Do hodiny mi přichází mail, že objednávka byla odeslána a sms z pošty, že to budou zítra doručovat. Ale jen jeden.

Čtvrtek 8. prosince 1 odpoledne. Terezo, to jste zase vy? Měli bychom si někdy zajít na kávu! Říká mi jízlivým tónem operátorka. Kráva. Ano, i druhý vám hned odesíláme a bude také zítra doručen. Do hodiny mi přichází mail, že byl odeslán. Sms z pošty nikoliv.

Pátek 9. prosince. Přišel mi první swegway. Půl hodiny na něm jezdím v kuchyni sem a tam, jen abych zregenerovala svoje nervy. Ne že by mě to bavilo, prostě se jen musím uklidnit. Druhý nepřišel.

Pondělí 12. prosince. V pátek letím domů. Volám na operační linku, znova. Zvedá mi to, díkybohu, jiná operátorka. 5 minut ticha. Víte... my se omlouváme, ale vám sice přišel email o tom, že byl ten druhý odeslaný, ale ve skutečnosti odeslaný nebyl. My ho posíláme okamžitě a zítra nebo ve středu by měl být u vás. Zregenerovaná půlka nervů opět praská a v duchu proklínám tu krávu ze čtvrtka, protože se vsadím, že to udělala schválně a vědět kde bydlí tak jí takovou lépnu, že...

Úterý 13. prosince. Přichází druhý swegway. Kupuju strečku a všechno si vybíjím na balení balíků na převoz do ČR. Objednávám transport na čtvrtek a radostně doufám, že tohle je konec příběhu.

Čtvrtek 15. prosince. Brzo ráno převážím balíky na recepci, že si je někdo vyzvedne, bez problémů, odcházím. Zítra ráno vyrážím na letiště, už to dál neřeším.

Pondělí 19. prosince. Přichází mi mail z recepce, že balíky byly předány do rukou DPD. prosím???????? Balíky měly být předány ve čtvrtek!!!! Píšu mail. Recepce se mi omlouvá, ale prý si pro balíky nikdo nepřišel, prý až v pondělí, důvod jim neuvedli.

Obracím se na společnost zajištující převoz. A tady, dámy a pánové, už nemám sílu a kdo se chce ještě pobavit, nechť si to přečte v oficiálním znění:

Dobrý den, celou situaci ohledně vyzvednutí objednávky 160041182A jsem osobně řešil několik hodin každý den. První naplánované vyzvednutí bylo na 15.12.2016 mezi 11:37-12:37, kurýr se pokoušel vyzvednout v 11:45. 16.12. mi bylo z DPD sděleno, že svozy z PSČ HA90FR nejsou možné, protože jde o neplatnou adresu i přestože tento PSČ dle přiloženého obrázku v příloze "HA90FR_.png" je platný a je jak v databázi adres DPD, tak i v databázi RoyalMail. Tudíž jsem přeobjednal vyzvednutí na nejbližší možný datum tedy na 19.12.2016 z PSČ HA90NP, který směřuje alespoň na stejnou ulici s tím, že změnu PSČ na HA90FR a příjezd kurýra na správnou adresu změním pouze na infolince v pondělí 19.12.2016 v ranních hodinách. V pondělí ráno mi bylo na infolince DPD UK rečeno, že kurýr již na adrese byl a znovu nebylo nic přirpaveno ke svozu. Vše jsem poté urgoval manažerem z DPD CZ, který má na starosti mezinárodní přepravu. Také s DPD UK s dopoledním i odpoledním manažerem a zásilky byly svezeny nikoliv ráno, ale až v odpoledních hodinách i přestože tracking ukazuje vyzvednutí ráno Garantované doručení do Vánoc bylo nejpozději při vyzvednutí zásilky 12.12.2016. Na trackingu můžete vidět, že zásilky mají ze včerejšího dne průchod překladištěm v Nizozemsku, tudíž předpokládám, že dnes/zítra zásilky dorací do ČR a v pátek půjdou na rozvoz. Děkuji za trpělivost a velice se omlouvám za komplikace

Nebudu asi zmiňovat, že trpělivost je něco, co mne opustilo už před dvěma týdny, komplikace jsou vzhledem ke všemu šíleně mírný slovo a nervy mi praskly úplně. Pohádka má naštěstí happyend a pokud chcete vědět, kdy se mi mý nervy znovu obnovily, tak to bylo pod vánočním stromkem, kdy jim táta ty balíky nechal v tý strečce a já mohla sledovat půlhodinový boj o to, kdo se do svýho balíku dostane dřív. No a pak taky ty jejich nadšený výrazy, v tu chvílu jsem věděla, že tady tenhle cirkus nebyl úplně zbytečněj.

Vánoční zázrak

Je sobota 17. prosince, poprvý se probouzím doma, protože jsem včera přiletěla a pomalu si začínám vybavovat, co se večer před dělo. Párty to byla skvělá, srandy byl kopec, ale je na čase ze sebe jít udělat člověka. Natahuju se k parapetu pro brýle, který si tam vždycky odkládám a.. nic. Brýle tam nejsou. Procházím celý dům. Nic.

Uznávám, po půlhodině hledání jsem, ač pořád značně vysmátá, začínala mít obavy. Mít 3 dioptrie a nevědět kde má popelníky není zrovna úplně sranda. Nasazuju četu bratří a vyrážíme na misi 'převrátíme celý barák vzhůru nohama dokud nenajdem ty *** brýle'

Mozaiku doplňuju i poznatky spolupijanů předchozího večera, kdy mi je potvrzeno, že v taxíku jsem je ještě měla. Taxíkáři však brýle nemají, musí být doma. Hledáme dál.

Avšak spolubojovníci se za chvilku unavují a vzdávají to. Chybí jim motivace. Nabízím odměnu 100 korun ( a to je naštěstí v očích 10ti letých dětí hodně) a zase hledáme všichni. Marně.

Všude, říkám vám, byli jsme všude. Před barákem, na dveře, já i v lednici. Nic.

Vzdáváme boj. Máma mi radí je přestat hledat, prý se někde objeví. Nasazuju si brýle se 2 dioptriema a snažím se z mysli vydloubat nějakou stopu.

Uběhne týden, já se pomalu smiřuji se svým osudem, nic tak budou brýle nové, stejně ty starý byly už poškrábaný a v tom táta pod vánočním stromkem pronese: Peťo, měl by tam být ještě jeden dárek, pořádně se podívej.

Bratr mi předává dárek zabalený jako vobrovskej bonbon a v něm jsou moje brýle. Nechápu. Nikdo nechápe. Jen táta.

Celá storka se totiž pravděpodobně odehrála takto: Přicházím v 5 hodin ráno nalitá jak váza domů, s největší pravděpodobností zakopávám na našich železných schodech a brýle padají. Nevšímám si toho pokračuju dál, vzbudím mámu a ještě jí půl hod

inu něco povídám. O brýlích ani zmínka. Ráno, neboli v poledne, kdy se já budím, je celá krajina zasypána novým čerstvým sněhem a moje brýle s ní. A tam si tak spokojeně leží celý týden, až přesně na Vánoce táta nejde okolo aby, prosím pěkně bez obalu, posbíral psí exkrementy po dvoře. A protože byla obleva, brýlky znovu vykoukly na světlo světa.

A tak tam u vánočního stromku sedíme, smějeme se a já poprvý ( a možná doufám i naposled) ochutnávám kouzlo vánočních zázraků.

Vánoční měsíc doma je jinak zahalen alkoholovým oparem a spoustou krásných zážitků, který ale vůbec nesouvisí s Anglií, tak ty si nechám zas na nějaký jiný vypravění.