Veselo hody!
A doufám že o nás napíšeš! Vyhrožovali mi ke konci mého překvápkového víkendu na Moravě. A tak teda píšu.
Abychom to vzali úplně od začátku, celý nápad, nikomu neříct, že jedu domů, se mi v hlavě zrodil už někdy v srpnu. Tehdy jsem to ale nebrala vážně, vážně jsem to vzala ve chvíli, kdy jsem na internetu stiskla potvrdit objednávku. Tam začala celá komedie, ve které hlavními aktéry byla moje máma, táta a především já.
Člověk by mohl říct, že je ode mě krutý a zlý mlčet celý dva měsíce a všem svým nejbližším a přátelům tvrdit, že bohužel nemůžu na hody dojet, že mi to škola nedovolí. Někdo by mohl tvrdit, že je ode mě hnusný v tom držet všechny ve svém okolí, včetně těch, co se na hodech pravděpodobně neobjeví. Ale tak to prostě bylo a zpětně můžu říct, že to byla bomba.
Má první cesta domů začala 10.11., pobalila jsem si věcičky do kufříčku, dokumenty vložila do kabelky a jdeme. První metro, jedna zastávka před konečnou. Metro zastaví a ženskej metrohlas něco hlásí. Nevnímám. Najednou se všichni zvednou a někam jdou. Kam jako jdete? Dobře, tak půjdu s váma teda. Jdu s davem, vůbec nevím kam, protože potřebuju na Liverpool street a toto je Moorgate, nakonec mi dojde, že ten hlásek asi hlásil že musím přestoupit do jinýho metra, dobrý, dav měl naštěstí stejný myšlenky, tak ještě jedno metro, jsem na Liverpool a teď najít vlak, můj první vlak v Londýně.
Vlak hlásí konečná stanice Stansed Airport, nasedám, jedu si spokojeně dvacet minut a přijde kontrola. Dobrý, ukážu mu Oysterku a toto nene, Oyster vám tady neplatí. Jaktože ne, vždyt jsem s ní otevřela vstup! No to je možný, ale musíte mít koupený lístek. Aha, pardon, to jsem nevěděla. Dobrý, já vám tu dám poplatek, bude to teda 20 liber, pak na konečný to ukážete u východu, kartou nebo cash? Kartou prosím a ještě jednou pardon. Prostě se mi tyhle věci stávaj schválně nebo co.
Kontrola, duty free shopy, brána do letadla, letadlo. Dobře, mám dvě hodiny, využiju je k něčemu užitečnému - mám přečíst 50 stránek, tak jdem na to. 3 stránky a moje hlava klimbá. Dobře, tak dneska si asi nepočtem. Budím se ve chvíli, kdy letadlo přistává na druhý straně.
Všechny ty smutný emoce, jakože mega se mi stýská, nevím jestli to zvládnu a podobný se během těch dvou měsíců docela vypařily. Cesta super, všechno v klidu, ale ve chvíli, kdy vystupuju z letadla a vidím obrovskej nápis BRNO se mi začnou zaplavovat slzný kanálky, asi pláč nebo co, Terezo buď silná, jsi dospělá, začni se trošku chovat. Pasová kontrola a přede mnou je moje máma a já brečim jako malý děcko. Normálně k ní běžim a bulim jako by mi bylo zase pět a já ji ztratila v Tescu. Bečim jak malej fakan, prostě to nemožu zastavit, jeežiši Terezo, kolik ti je.
Rychlý nákupy v Olympii, protože Vaňkovka je moc nápadná a ve čtvrtek jezdí spousta lidí domů, potom na Rohlenku, protože máma slíbila bráchom Mekáč a honem jedem domů. V celým širým vesmíru jsou jen 3 lidi, kteří ví že jsem doma a já se perfektně schovávám už 3 hodiny v ČR, ale asi ne perfektně, protože za náma v řadě stojí Adam Procházka, Ady to si snad děláš prdel, já tady dělám překvápko a ty si to sem nakráčíš na Rohlenku, jo tak ty na hodech nebudeš, to je škoda, ráda jsem tě viděla, nikomu ani muk!
Díky bohu za posunutý čas, tma jak v pytli a šupky do baráčku. To, že ani moji bráškové nevědí že jsem doma nebyla moje zásluha, to máma jim to neřekla, ale nakonec proč ne, aspoň to bude mít grády. Beru tašku McDonald a vcházím do pokoje budoucích puberťáků. McDonald je tady! Jo, díky, ahoj. 5 sekund na uvědomnění, užaslé tvářičky, Tete!!! Ahoj!!!! A to nejkrásnější přivítání ze všech, který v životě můžu mít a malinký slzičky v očičkách jsou pro mě v tu chvíli vším, co mi život může nabídnout.
Po chvíli mi píše Natt na messengeru: Ter, už doleť! :( .. haha, ani nevíš!
A teď teda ten hodovej víkend v malých bezvýznamných střípečcích:
Pátek, 11.11., návrat domů: 7.30
Pátek v kruhu rodiném, všechno perfektně naplánované, osm hodin večer - Ter, tak my jdeme k těm Jordánom. Jojo, běžte, napíšem si, kolem půl desátý jsem tam. Sprcha, malování, šaty, vlasy, všechno schváleno od mých dvou malých asistentů, peníze, mobil, cigára, klíče (moje milované klíče, které na mě čekali na svým místě <3 ), sedmičku do ruky a Dobrý večer, mohla bych poprosit taxi ze Školní na kulturák? Ano, moc děkuji. Třesou se mi kolena, taxi mě vysazuje za kulturákem, abych byla dokonale zahalena tmou a mohla počkat na nejlepší okamžik.
Holky na sále nejsou, nevidím je, píše máma. No to mi neříkej, kde sakra jsou? Stojím 15 minut venku, já to kašlu, buď tam na tom sále budou nebo ne, kdo tady má zmrzat. No to nekecej, Londýn! Slyším už z dálky jen co se přibližuju ke vchodu, ahoj kluci, musím utíkat nahoru, ať můžu udělat to pravý překvápko. No bacha abys nebyla zklamaná jako! No tak to teda uvidíme.
A nebyla. Už ani nevím jak dlouho trvalo, než si mě někdo všimnul, ale moc dlouho ne, protože během chvilky mi ječí do ucha, objímají mě a v neposlední řadě mi málem vyfackují, co se jako opovažuju sem bez oznámení napochodovat. Nic, jdeme na panáka holka, do čajky na slivovicu, ne já žádnou nechcu, nemáš na výběr, to je rozkaz.
Sobota 12.11., návrat domů: 5.00
V sobotu kolem druhý ráno mi odešel hlas na vandr. Prostě jsem kompletně přestala mluvit. Hotovo, šlus. Naštěstí mám pohotovou maminku, která dokázala rozlušit mý znakování a tak jsme si do konce večera se všema ještě skvěle pokecali. Teda, oni se spíš všichni náramně bavili a já se jen litovala, jestli je tohle vůbec možný.
( kdyby mě ten večer někdo znásilnil, asi bych si o pomoc nezavolala, haha, strašná sranda.)
Neděle 13.11., návrat domů: 4.30
Drbík víkendu: To je ta Adéla Tomanová, co studuje v Anglii a trapně přiletěla na hody! - Dobře, trapně jsem možná doletěla, ale Adéla nejsem. Achjo, ani ta popularita nefunguje správně.
Celý hody jsme ukončili ve sklepě u Vašulků. Parádní party, kterou jsem první chtěla vzdát už v 11, nakonec po 4tý, pod pohružnýma esemeskama mojí mámy, jestli jsem si vědoma, že mám ráno o půl devátý zubaře.
A já vím že jsem vám toho k hodům moc neřekla, ale to prostě nejde. Každej folklorista ví, že hody se prostě se nedají vystihnout, popsat, vylíčit. Hody se musí zažít. A tak kdo chce vědět, jak skvěle jsem se celej víkend měla, musí hold příští rok za náma na Moravu přijet. A prožít to s náma. ( www.martinskyhody.cz )
Poslední pondělní vyřizovačky a pak letiště. Ráno zubař, protože pořád mám v paměti svý 4 dny na brufenech, kdy mi osmička popolízala, dobrý. Horší část není to, že je na mě viditelný, že jsem po flámu, horší část je to, že měním zubaře a od starý dámy, u které jsem byla celý život k mladému zubaři, s kterým jsem mluvila jednou v životě a to cinklá na koncertě. A tak si asi umíte představit, jak hrozně vtipná (ne pro mě žejo) je věta: A my se vlastně známe, jestli si teda dobře pamatuju.
Po Londýně mi ani naše drahá cukrárna nepřipadá drahá, takže pořádná snídaně, kafčo a jedeme balit. Slzičky začínají téct, asi ještě nejsem připravená na to se vrátit. Už bychom asi měli jet, rozlučka se všema, skoro nasedám do auta a v tu chvíli se u dveří objevuje Václav, který v neděli zapomněl mobil ve sklepě, prej jede do Brna, tak pojď, my tě teda vezmem. A to byl přátelé nejlepší plán století, protože nic nepomůže za zdeptanou náladu víc, než flaška červenýho vína. (Proč ji máš s sebou Vašku? Myslel jsem, že pojedu vlakem, tak abych si zpříjemnil cestu.)
Nastoupím do letadla, celá od slziček a už už chci zavřít oči abych tu cestu náležitě prospala, když v tom se ozve pilot, že musíme hodinu a půl čekat než zvlítnem. Asi kolona ve vzduchu nebo co, nevim co říká. Za pár minut že teda jen hodinu. A pak za 50 minut čekání konečně vzlítáme.
Na Stansedu mě při elektronický pasový kontrole začne pípat monitor přes celý letiště, tak rychle poodstoupím, přemýšlím, mám dát ruce nahoru? Jakože vzdávám se, pardon, nejsem uprchlík, tenhle pas fakt není falšovaný???? Srdce v krku, vyděšená čekám co se bude dít - přijdou nějací obrněnci a seberou mě do kanclu? Budou mět aj pušky? ZASTŘELÍ MĚ??!?? Ale nic se neděje. Tak to jdu zkusit znova, tentokrát v pohodě procházím. Nenamalovaná vypadám strašně, co?
Díky zpoždění jsem na koleji až po desátý (na cestu vlakem jsem si tentokrát lístek koupila, ale stál 19 liber, tož ta pokuta za 1 libru ani tak hrozná nebyla), otevírám krabičku hodových koláčků, na nástěnku připichávám rozmarýnek a jdu spát po svý první návštěvě na Moravě.
Děkuju, děkuju, děkuju všem za ten bombovej víkend!
