Go Teresa!
Zažili jste už někdy takový ten den, kdy vstanete až v 11 a říkáte si: to zas bude den na houby, nebudu mít o čem psát a pak se stane tolik věcí že už je vám jasný, kolik času strávíte vypisováním všech šíleností co se vám staly? Ne? Tak tady jeden máte.
Den: 4 Hodin: 85
Jak píšu v úvodu, i přes snahu vstát v osm, vstávám až v 11. Odcházím do kuchyně udělat si jídlo a sepsat si všechny povinnosti dnešního dne. Zavolat si pro pracovní číslo, jet si vyzvednout ID kartu, nakoupit
ano, dneska si už ten zatracený polštář a deku musím koupit!) a v neposlední řadě se vrátit tak, abych se mohla nachystat na první oficiální univerzitní party.
Fajn, oběd mám, jdeme splnit první bod. V duchu si nadávám, protože pro pracovní číslo jsme si měla volat už dávno a jsem totálně blbec, že jsem se na to vykašlala a dokola to odkládala. Čekám na lince asi 10 minut, poslouchám vážnou hudbu za opakovaných děkování automatu za moje čekání a prý pokud nechci čekat tak mám navštívit webové stránky. Ne, musím čekat, už to musím vyřešit. Ozve se lidský hlas a začínáme, proč si chci o NIN zažádat, moje národnost, datum narození, jméno, můžete nám ho vyspellovat prosím?, vdaná nebo svobodná? a nakonec - jaký je váš postcode zde v Anglii? Ejč ej nájn zero ef ár. Pardon rozumíme si? ef jako Frederick nebo es jako Sun? Ne, Ef jako Frederick. Aha, tak to se omlouváme, ale tento postcode neexistuje. Prosím? To je divné, já mám před sebou vizitku a na ní je adresa mé koleje, bydlím ve Wembley. No, to je možné, ale tento postcode není zaregistrován. Tak to já upřímně nevím, co mám teď dělat. Zajdětě si na recepci a až bude registrován, zavolejte znova. Skvělý.
Beru si tedy vše potřebné na cestu k univerzitě a ještě jednou se v kuchyni u holek ujišťuju, že postcode je to, co jsem jí nadiktovala. Ano, nejsem vedoucí tupec celé osady tupců, ale postcode není ještě zaregistrován, protože tohle je nová budova, vysvětluje Maeve. No ještě lepší teda. Poté se objeví dvě slečny s trikem naší univerzity, aby nám připnuly leták na nástěnku. Jojo, to je na houby, že? Já když si chci něco objednat online, tak to hlásí, že postcode neexistuje! Ale neboj, klidně si něco objednej, to dojde. Ale já chci NIN dámy. Aha, tak to se zeptej na recepci, to máš blbý no. Neříkej. Jdu k výtahům a tady začíná další jízda. Dva ze tří výtahů jsou mimo provoz. Dobře, nevadí, půjdu po schodech. Nepůjdeš. Schody v 7 patře jsou čerstvě natřené, musíš si počkat na výtah. Při třetí zastávce výtahu v našem patře a půl hodině je tam konečně dostatek místa i pro mě. Sláva.
Na recepci napíšou mail managerovi, prý se mám zítra přijít zeptat, kdy naše budova začne oficiálně existovat. Doufám, že aspoň on mi bude schopný poradit. Dál naštěstí vše probíhá jak má. Doplňuju kredit na mojí Oyester kartě, nasedám na jeden autobus, druhý a jsem na uni. Před ní se zastavuju s Vláďou, který se mnou v pondělí letěl, jdu si vyzvednout ID kartu, proboha!!!!! ta fotka být snad ani horší nemohla, tu snad přebije už je ten hnus na občance a sedám si zpátky za ním na trávník. Po 15 prokecaných minutách ho prosím, jestli se mnou zajde do fitness podu, protože od příštího čtvrtka otvírají trampolíny i pro začátečníky a první pole dance studio je kdesi v prdeli a já se zatraceně moc potřebuju hýbat. Dostávám info, v costě si kupuju Caffe Late a sparkling vodu a jedu dom. Teda ne dom ale na velký nákup do Asdy.
Dobrý, košík budu potřebovat určitě, musím projít všechny regály, abych koupila do pokoje všechno co chci. Polštář pro spáče na boku za 12 liber, přikrývka za 7. Dál musím najít nějakou vhodnou variaci na koš na špinavé prádlo... a tady! úložný plastový box! No Aspoň něco. Popelník, protože nejsem prase, stojan na kartáček do koupelny, připínáčky na nástěnku, sklenička, 2 litrovka vody, termohrnek na kafe (nechci utrácet denně v Costě, myslím, přemýšlím, šetřím!) a dalších pár zbytečno/důležitostí. Nastává čas placení a mně pomali dochází, že jsem asi úplný debil, jak chci asi takovou kupu věcí unýst, vždyť jsem kilák od baráku no jsem já vůbec normální??????? 35 liber, ano, tady prosím a teď by mě zajímalo jak to uděláš, Terezo. Ha, už to mám! Malý věci do plastovýho úložnýho boxu, na jednu ruku zavěsit kabelku a polštář a na úložný box duchnu, protože ta je zapalená do oválku a bez ucha a jdeme.
Vyrážím hrdě vpřed a po dvěstě metrech je jasný že nejsem žádnej Rambo a že jsem asi pěkně v prdeli. Je zajímavý, jak denně kolem sebe vidíte milion laviček, ale když jednu fakt potřebujete, není ani ta. Zastavuju se na rohu nějakýho obchodu, dávám si pauzičku a jdeme dál. Lidi se na mě posměšně culí, jo, jen se culte, ale já to na tu kolej stejně donesu!!! Vystřídám milion poloh, ruky v pravým úhlu, ruku svěšené, ruky v ostrým úhlu, v tupým, ve čtveratým, kulatým, trojúhelníkovým, prostě všechno!! Až nakonec mám před sebou DESET POSLEDNÍCH METRŮ. Přidávám do kroku a jooooo! Tomanová je v cíli! Vyčerpaně usedá na lavečku před kolejí a spokojeně oddychuje! No, asi ne tak spokojeně, protože se mě holčina vedle zeptá, zda nepotřebuju pomoc. Znáte takovou tu super věc, jak 30 sekund tlačíte proti zdi a pak dáte ruce podél a oni se zvedají, prostě jakoby lítaly? Hm, tak to se děje právě teď mně. Ruce se mi třesou a nejsem skoro ani schopná vyndat kartu na vchod do budovy ( ruce se mi pak nepřestávají klepat další 3 hodiny, haha, zábava).
Funím, aktivuju svoje nové anglické číslo (simky tady chodí na druhý dne poštou, bomba), večeřím a jdu se přesléct na tu slavnou party. Z domu jsem zvyklá, že si musím pohnout a tak mi chystání trvá z holčičí sekce nejmíň. Seznamuju se s Gabby, naší další spolubydlící a kolem osmé začínáme hrát tu onu anglickou verzi okolo sklenice, která se v UK jmenuje ring of fire, teď už to a vím a páni zní to snad ještě líp než v ČR. Indie stanovuje pravidlo, že se nesmí používat jména, takže mě chudák Antie přestává mít rád, protože ho vždycky odhalím a on musí pít. Asi mi angličtina pokročila, protože dnes nemám problém jim rozumět a celou dobu jsem v obraze. Ještě před koncem hry jsou všichni řádně cinklí a já, do háje, zase sobber, to snad není možný aby se tak rychle opili, to už si ze mě musejí dělat srandu.
Před vstupem do metra mi Maeve strčí do ruky flašku vína nebo čeho a oznámí mi, že je celá moje a že ji mám vypít. Tady bych chtěla podotknout, že alkohol opravdu prodávají už od 18, takže díky Vrany, že jsi mě na měsíc před odletem vystresoval, naštěstí už je svět zase v pořádku. Za asistence dalších tří děvčat ji v metru vyprázdníme, Anthony zase zmiňuje jak celký piják jsem, všichni mi uctivě gratulují a přestupujem. Metro je tu fakt ňuňatě maličký, u nás jsme zvyklý (u nás v Kyjově, haha) na to obrovský, od kolejí až po strop a tady takový prcek, no sranda. Při přechodu z jednoho metra do druhého jedeme po těch hrubych eskalátoro neeskalátorech který nejedou nahoru ale jen rovně, holky mě vysazují na zábradlí, haha, jak malý děcka, no prča.
U vstupu na nás čeká pohled na řadu na banány, ale naštěstí postupuje rychle. První stanice, předložte ID, oskenují mi fotku z řidičáku do systému, pak další razítko na ruku a následně tři security kontrolující, zda opravdu to razítko máme. Je nás 9 a řeknu vám na tak stísněném prostoru s tolika lidma je to spíš frotér party než normální disco. Ethan nám s Indii kupuje panáky, prý je to celý na něj, i když ho před ním straší cedule, že studentské ceny jsou pouze vevnitř. A teď se podržte. Každý jednoho panáka s colou, dohromady 30 liber. Takže 10 za jeden. Ethan mi právě koupil capitana (první v UK, panebože konečně!!!) s colou za 320 korun a nic za to nechce. Chudák. A proto všichni na těhle party berou drogy, vyjde to levnějc, říká Maeve. No tak do toho rozhodně nejdu.
Ke konci večera se prolátne, že dělám pole dance, a protože jsou po cestě k parketu kóje a v každé z nich jedna tyč, jsem nucena něco předvést. Ukazuju ty nejjednodušší chujoviny, protože ta tyč k tomu není ani dělaná. Je spíš na ty super striptérské tanečky, jo přesně na tyhle, co tady předvádí tahle slečna.
Kolem půl třetí je akce u konce, jo tak tak rychlej konec jsem nečekala a my jsme zpátky na čerstvém vzduchu. Moje skóre za dnešek jsou dvě napomenutí od security, první že nemám dělat ty věci vzhůru nohama na tyči a druhý že nemám sedět Maeve na ramenách. Nic si z nich nedělej, oni stejně za chvilku ani neví jak si vypadala, já tě vzala na ramena, protože jsem chtěla, aby sis to s náma užila, užila sis to, že jo? Jasný že jo Maeve, bylo to s váma fakt bezva! Ujišťuju. A fakt bylo. Vyhrála jsem to. Tohle jsou naprosto šílení a naprosto skvělý lidi.
Poslední stanice před domovem je Mekáč. Jo, slíbila jsem si zdravý život a žádný utrácení ale v tuhle chvíli to prostě nejde. Mám šílenej hlad. 6 nuggetek a 3 sýrečky. Tak tohle bylo naposled Terezo, nebo budeš tlustá a hnusná. No jo furt.
