Can u at least say sorry?
Tyhle intra jsou snad to nejtěžší z celýho psaní článku, tak si pro dnešek představujte, že tu nějaký je.
Den: 3 Počet hodin: 61
Po vydařené party vstávám kolem desáté, protože si chci ještě jednou zajít do Poundlandu. Vlasy mi trčí do všech stran a tak strašný výjev jsem v zrcadle neviděla dlouho. Během hodiny jsem jako od Matella a vyrážím. Nesnídala jsem nic, tak se rozhodnu si něco koupit po cestě zpátky ( spoiler, nekoupím si nic). Mířím do Poundlandu obkouknout, jestli dodali nějaké nové ramínka a taky pro ten boží vak na špinavý prádlo s nápisem WASH ME! Nemaj ani jedno. Moje 20 minutová procházka byla úplně k ničemu. Aspoň že je venku 20°C a já se můžu radovat nad neférovostí osudu, protože v ČR je jen šestnáct.
V kuchyni na mě vyjeveně zírá zbytek osady. Všichni v pyžamech, neschopni pohybu a já si vesele skáču pro čínskou polívku, která se stane mým obědem. Všichni potřebujeme odpoledne na univerzitu, já především na svůj ID check a jinak vyzvednout si vstupenko-náramek na univerzitní party. Bude to má první cesta na uni a celkově první cesta Londýnským autobusem.
Místo abychom vyjeli tak, abysme byli na uni nejpozději ve tři, jelikož tam na mě čeká Danča, češka, která nebydlí na koleji, takže je trošku ztracená, přijíždíme kolem půl čtvrtý. Když poprvé nasedám do autobusu a poprvý pípám svou Oyster kartu, vyjekne na mě černoch jestli bych se mu alespon nemohla omluvit. Vyděšeně a nechápavě se na něho otáčím a je to jak z takovýho toho super animáčku, kde stojí nějaký prcek posraný strachy a nad ním se tyčí naštvaný obr. Omluvím se, i když nevím absolutně za co. Po usednutí na místa mě Anthony ujišťuje, že jsem nic neudělala, že on je viník, protože mu omylem šlápnul na nohu. Super, díky kámo.
Uni je fakt super. Hned v hlavní budově je Costa coffee, o kousek dál v další potom Subway, alkoholický bar, posilovna a spousta dalších míst o kterých zatím nevím, ale myslím že tohle vám k žárlení stačí ( haha, není na co žárlit, už vidím jak lítaj zbytečně peníze oknem). Procházíme ji jen okrajově, vyzvedáváme lístky za 40 liber (první peníze s křídlama), já si kupuju univerzitní mikču (to nejsou peníze s křídlama, tu jsem si vysnila!) a s Dančou mířím na ID check. První panáček, předložte pas, druhý vyplňte tabulku, třetí ukažte mi tabulku a tři dva jedna CVAK! wtf?!?!!??! to mě jako ted vyfotila??? Tou webkamerou před sebou??? to mě jako nemohla upozornit??? Skvělý, aneb jak vypadat na univerzitní průkazce jako naprostý idiot. Čtvrtý panáček změňte si heslo v univerzitním systému, pátý můžete odcházet, průkazka bude připravená zítra. Parádička, to jsou vyhlídky, zítra opět cesta na uni a to jen kvůli 5 minutám, no okej, musím si zvykat (teď přichází ta chvíle, kdy je nutné podotknout, že mi cesta na uni trvá přibližně 40 minut dvěma autobusy).
Zpátky ve Wembley kupujeme novou konvici (poslední letos snad) a jsme po 4 hodinách zpátky doma. Vyrážím ještě na jednu obchůzku okolí, protože hádejte co, pořád nemám peřinu a polštář, ale nic takovýho nenajdu. Zítra mě čeká Ikea nebo ten super obchod o kterým mluvila Maeve, něco z toho určitě, protože nemůžeš celý rok spát na plyšový pandě, Terezo.
Večer jsou díkybohu všichni znavení jako já, Meave dělá její pověstné kari (nebo tak o tom teda mluví) a přichází první film, Mlčení jehňátek. Zde začíná má filmová osvěta, protože tohle dosud patřilo mezi filmy, které jsem nikdy neviděla. Druhý film, Insidious. Super, takže Anthony u něj včera usnul, proto si ho všichni pouštíme dnes. V tuhle chvíli ve mně bojují dvě osoby. Jedna se na to chce vybodnout a jít spát, protože Terezo ty nesnášíš horory z celýho srdce, ty malej strašpytlíku, a druhá mě donutí zůstat sedět, protože tohle jsou tvoji noví kamarádi a ty se přece chceš kamarádit a ne být za trapáka. Zůstávám sedět a svůj strach ventiluju všemožnýma anglickýma nadávkama (a to si babička myslela, že v Anglii už budu slušná), které vůbec neplní svůj účel, zbytku osazenstva přijdou spíš srandovní a jen jednou mi z úst vylítne nadávka česká (kterou zde rozhodně publikovat nebudu, ale tak vy mě znáte, víte co mi z tý huby vyšlo), která přichází ve chvíli největšího leknutí a dokazuje, že jsem tady teprve třetí den a ještě si na tu angličtinu jako na main jazyk v hlavě budu muset počkat.