So, here I am, London!
Co by to bylo za blog o životě v Anglii, kdyby nezačínal první dnem. A ten byl jedna velká horská dráha.
Den: 1 Počet hodin: 13
Vstávačka ve 4 ráno, odjezd v 5. Alespoň tak si to máma plánovala. Odjíždímě v 5.30 za konstantního brbláním o tom, že tohle přesně říkala a že jsme měli být dávno už na cestě. Po pár slzách při loučení s dravou zvěří našeho domu úspěšně prospím celou cestu. Na letišti jsme 9.15 a já se na facebooku zděšeně dočítám, že by snad příruční zavazadlo mělo mít maximálně pět kilo. Ne ne-e, tohle jsme si nedomluvili! Moje má 12 a rozhodně nic doma nezůstane! Googlím. Dobrý, vypadá to že British airways mají limit větší. Ptám se na informacích. Ne, to v žádném případě, to máte špatné informace, ale běžte se zeptat k odbavování. Dobrý den, požadavky na příruční zavazadlo máte za sebou. O, pardon, ale ne, my se ptáme na kila. No, tak 20 kilo to mít určitě nemůže, ale jinak si myslím že je to v pohodě, jen ho musíte zvládnout zvednout nad sebe do úložného prostoru. To že to nedokážu nezmiňuju a s díky plným úlevy se jdeme nasnídat.
Při odbavování dostanu napomenutí, že ať se to příště nestane, limit je 23, můj kufr váží krásných 24.5 kilo, asi se slitovala když viděla můj už od rána vyděšený výraz. Následují objímačky a pláč a pak alou vstříc pasové kontrole. Jde se mnou Majda, která nikdy neletěla, takže jsem velitelem výpravy. Na letišti se pohybuju jak starý pardál, až mě to děsí, tak přeci jen ty lety domů a nazpátek nebudou těžký a ani se nenaděju, jsem v letadle. Budoucích českých Middlesexanů je v zadní části asi 12 a já se vyděšeně zarývám do sedadla. Aby jsme si rozuměli, neděsí mě let, ten ignoruju, děsí mě zbytek. Jsem jediná Češka z naší výpravy na mé koleji a vůbec, už je to tady, za míň než dvě hodiny je tu to, o čem jsem celý pomaturitní prázdniny jen vykládala. "To jak s náma hážou ty mraky je dobrá metafora na to co nás čeká," prohlašuje Anička vedle mě. A má sakra pravdu.
Po příletu nás rozdělí podle kolejí, každá kolej svůj štítek a jdeme do autobusu. Holky vzadu si štěbetají, já si čtu. Moje smíšený pocity a děsivý myšlenky se snažím zastínit pár kapitolami, ale ne že by se to zrovna dvakrát dařilo. Už neutečeš, zní mi v hlavě pořád dokola. Zatlačuju slzy, fakt. Jsem malej posránek z Moravy, achjo Terezo, co tě to jenom napadlo. První zastávka. Unite Halls. Vystupuju. Na recepci dostanu klíč, teda spíš kartu, kterou bude zázrak když v budoucnu neztratím, polovině instrukcí moc nerozumím a jedu do svého nového pokoje. Po cestě mi Američanka chválí kufr, společně se smějeme, až do tý části, kdy mi řekne že ona love orange colour! a proto má orange kufr, tož tam se naše souznění rozchází, oranžovou fakt nemám ráda, ale to jí říct nemůžu. Řekneme si bye ve výtahu a doufám že se s ní dlouho nepotkám, abych jí to omylem někdy nestřelila.
Pokoj je fakt bomba, od začátku do konce. Jak naschvál mám oranžovou židli, ale to přežiju, buď ráda že na něčem můžeš sedět, Terezo. Usedám a připojuji počítač ke světu internetu. Slzí mi oči. Omg, už zase? Nestačilo ti toho fňukání ráno? Ne, evidentně nestačilo. Jo, já to chápu, nový život, nikoho tu neznáš, bůhví jak se ve středu dostaneš na univerzitu, máš boží okno ale z něj výhled na staveniště, poblíž Lidl v kterém v Kyjově nic neseženeš, já to chápu, ale PŘESTAŇ UŽ SAKRA BREČET!
Vybaluju a za pár minut už mě to fakt nebaví, tak jdu radši zavolat domů a mámě jako první poskytnout tour de maj rům, k čemuž se připojují bratři a povídají mi o Pokemonech, takže jako doma. Ozve se hlasitý zabouchání na dveře, otevřu, tam stojí kluk s vyděšeným výrazem jako 'myslel jsem že to stihnu než otevřeš' a prchá. U dveří mám vzkaz: Party in the kitchen 7:30, tož to už mám plán na večer. Jdu si rychle do Lidlu pro vodu, nic jsem za celý den nesnědla, ale žízeň fakt mám, vyjdu špatným vchodem, takže si musím celou kolej obcházet, skvělý, aspoň si to tu projdu. Dopadá na mě lehký deštík a já se tu dnes poprvý cítím skvěle. Konečně volně dýchám a ten zatažený Londýn už není vůbec tak zatažený a ty děsivé myšlenky už vůbec nejsou tak děsivé. Kupuju vodu za 35 pencí, vedle je mekáč, hele! Tak sem se půjdu najíst až budu mít deprese ze zkouškového, super.
Je 7.40, myslím že je nejvyšší čas se jít seznámít na tu kuchyňskou party. V kuchyni sedí 3 Briti a jeden Taiwanec, skvělý, těžkou školu britský angličtiny hned od začátku na mě, to není vůbec špatná vyhlídka. Zděšeně zjišťují že jsem tu úplně sama, žádný rodiče, nic, na čež Maeve prohlásí, že ona si myslela, jaký je kápo, když se sem přestěhovala z Walesu. No, tak asi ne. Chvíli popíjíme v kuchyni a pak se já, Indie, Maeve, Anthony a Kenny přesouváme do společenské místnosti, kde se ještě víc sbližujem, pak se k nám připojuje Olie, další spolubydla a je to strašně fajn, už se vůbec necítím tak sama jako před několika hodinama. Indie po společené záchodové výpravě prohlásí, že jsme bí ef ef a přesouváme se do 17 patra kde je údajně party. Je to takový ironický pohled, všichni jsou na balkoně a vevnitř jsou stolečky a nad nimi nápis YOUR STUDY. Hm, tak to jsem zvědavá, kdy se tady začne studovat. V jedenáct nás vyhání security z balkonu a my se zase ocitáme v naší kuchyni.
Vzhledem k tomu, že jim rozumím jen 80% obsahu jejich konverzací, jsem o půl dvanácté uvrtána do nejšílenější akce, která začíná otázkou, jestli mám mikinu s kapucou. No jasný že mám, tak si ju obleč a sraz u dveří. Jdeme dolů po schodech, protože výtahy jsou dnes celý den přeplněné a zastavujeme se v prvním patře u společenském místnosti. Pst, pst ukazuje Anthony, chovejte se normálně. Vejdeme dovnitř a Indie s naprostým klidem přijde až k velkému sedacímu pytli, zeptá se holek, jestli tam někdo sedí, ony že ne a na to ho chňapne a utíká zpátky ke schodům. S rychlostí závodní želvy, protože víc fakt nemůžem, běžíme zpátky do našeho sedmého patra a končíme v kuchyni, kde, pokud na to nikdo nepřijde, bude náš ukradnutý sedací pytel přebývat.
Kolem půlnoci se loučíme a jdeme spát. Ve svém novém pokoji ale nemám ani peřinu, ani duchnu, což jsem zdatně odpoledne vypustila a rozhodla se to řešit až jindy. Univerzita prý potvrdila, že nám bedding pack dá, každopádně jsem se o něj asi měla přihlásit a dnes se mi to fakt řešit nechtělo. Proto mám místo polštáře plyšovou pandu a na zakrytí můj černý maxi cardigan a spokojeně usínám po mých prvních 13 hodinách v Londýně.